Reference Danka

PROZŘENÍ

Nikdy jsem to slovo správně nechápala, lépe řečeno, věděla jsem, co znamená, výkladově jsem ho chápala, ale neprožila jsem ho. Až dnes ráno po cestě ze školy, když jsem odvezla své dítě. Seděla jsem v aute za volantem, vstřebávala pocity z víkendového semináře s Janou a úžasnými ženskými, a najednou TO přišlo. To TO je něco, co najednou cítíte. Najednou cítíte, že proč jste tady, proč se tady na tomto světě trmácíte, proč tady vůbec jste a co je váš CÍL. Najednou jsem to pochopila, ačkoliv jsem se o to snažila celý svůj dosavadní život. Ten můj CÍL JE CESTA SAMOTNÁ. Můj cíl je cesta mé duše, která mne vede, abych pochopila pravou podstatu bytí, abych pochopila, že cíl není NĚCO hmotného, co najdu na konci, nějaká medaile nebo dort nebo dům, ale že cíl je tato cesta samotná, po které jdu každý den a děje se mi vše proto, aby mne to něčemu naučilo a aby mne to nasměrovalo „někam“. A to „někam“ je právě tam nahoru, k duchovnu. Ne dolu k hmotným věcem, ale nahoru k pravé podstatě bytí. A že vše, co se mi děje, vše, i to, co se mi může zdát jako nespravedlnost nebo příkoří, je tady v můj prospěch, aby mne to něco naučilo. Že každého člověka, kterého potkám, tak on je tady pro mne a já jsem tady pro něj, abychom se společně vzájemně něco naučili. Že já jsem teď právě proto s mým manželem (se kterým mám pocit, že si vůbec ale vůbec nerozumíme a pořád se jen hádáme, nechápeme jeden druhého a máme totálně rozdílný náhled na svět a lidi kolem sebe a i na děti), abychom se vzájemně od sebe něco naučili. A že já se mám naučit s ním komunikovat a dát mu svobodu rozhodování. Že on má právo volby si zvolit takový život, jaký on sám chce a dělat to, co on se rozhodne dělat, je to jen jeho volba a ne moje. A mám se taky naučit vůči němu vymezit, ale s láskou, nikoliv bojem nebo křikem, nikoliv přes vztek nebo pocit sebelítosti. Ale přes lásku, protože on mne jen učí, on mne netrestá ani neničí. On není můj nepřítel, ale je tady pro mne, abych se já díky němu naučila to, co se naučit mám. A on se zase učí přese mne jiným věcem. Ale zda to pochopí, je jeho volba a nemá smysl ho o tom přesvědčovat, nejsem za něj zodpovědná. Já jsem zodpovědná jen sama za sebe. Toto poznání dává neuvěřitelnou lehkost bytí a neuvěřitelnou svobodu a hlavně radost i z toho špatného. A to je pro mne velmi důležité poznání, protože vždy jsem se trápila tím, proč se mi něco děje, proč ten má to a já to nemám, proč mne se to takhle nedaří udělat, proč já to nesvedu, atd. A odpověď je jednoduchá, protože je to pro mne zbytečné a nic mne to nenaučí. Je zbytečné, abych to měla, nebo to nesvedu proto, abych to nedělala a dělala něco jiného, protože statek nebo rodinný dům, po kterém tak toužím, je teď pro mne zbytečný a teď mi radost nepřinese, jen mne odvede z té cesty, po které já mám teď jít. Toto prozření je tak úžasný pocit, že mne naplnil v tom autě celou. Celou mne to najednou prosvítilo. Pochopení, že jsem tady proto, abych si prošla tím, čím mám, abych nelpěla na věcech, na kterých nezáleží (a je jedno, zda je to dům nebo odstěhování sousedky, s čím jsem mimochodem do dnešního rána nemohla smířit J), ale abych se někam duchovně posunula, abych se ze všeho učila, abych se obrátila sama k sobě dovnitř. Abych prožívala vše, co dělám, abych procítila, že je jedno kde jsem, je jedno co hmotného kolem sebe mám, ale to, co cítím uvnitř, to co prožívá moje duše, na tom záleží. A moje duše mne k tomuto poznání dovedla tím způsobem, že ačkoliv jsem pořád chtěla dělat něco, co mne naplní, dělat něco, co mi přinese užitek, chtěla jsem dům se zahradou, chtěla jsem péct dorty, chtěla jsem být fitnestrenér, chtěla jsem mít kavárnu, ale nic mne nenadchlo tak, abych šla za tím, nebo abych u toho déle vydržela. A když mne to nenaplňovalo a já pořád nevěděla PROČ, tak mi najednou přišlo všechno zbytečné a začala jsem upadat do velké deprese. Ale proč mne to nebavilo a proč mne to nenaplňovalo, jsem pochopila až dnes ráno. Protože moje duše zařídila, aby mi to nepřinášelo takový požitek, abych u toho vydržela. Aby mne všechny ty věci zbytečně nezaměstnávaly natolik, abych pak neměla čas se najít a zjistit, čemu se mám v tomto životě naučit, jednoduše řečeno: abych těmi zbytečnostmi neztrácela čas. Ale když jsem to ještě nechápala, tak jsem šla ode zdi ke zdi, v hlavě jsem měla zmatek, co dělat, když jsem tak vnitřně nešťastná a nic mne vlastně nebaví. Protože moje duše uvnitř křičela:  Protože je to pro tebe úplně zbytečné, orientuješ se na úplně nesprávné věci!!!  A já ji neslyšela. Až do TEĎ! A ten pocit prozření, který jsem dnes ráno zažila, je nepopsatelný. Je to úžasné teplo a světlo, které vámi projede a celou vás prohřeje a rozzáří. Je to pocit neuvěřitelné rozkoše, že jsem to pochopila. Že už vím, proč jsem tady. Že jsem tady a děje se mi to, co se mi děje proto, že si to moje duše vybrala, aby směrovala výš. Abych se ztotožnila a pochopila, že vše co se mi děje, je jen proto, abych se něčemu naučila. A když jsem si tohle uvědomila, tak najednou mi nikdo a nic nepřijde jako nepřítel, protože je tady pro mne a pokud mi něco „zlého“ provede, tak je to proto, aby mi zrcadlil a abych se já díky tomu něco naučila, prošla si tou zkušeností a posunula se dál.    A nejednou se těším, co přijde. Těším se, co mne čeká, co se mi stane, abych se mohla učit tomu, čemu se naučit mám. A chci se učit J

A nebýt víkendového semináře, tak na to nepřijdu. Teď konečně vím, co znamená, když Jana říká „žít a cítit radost a rozkoš.“. Pocit prozření je pocit neuvěřitelné rozkoše. Je to jako dlouhotrvající orgasmus. Ne tělesný ale duševní. A já za to děkuji. Děkuji Bohu, děkuji Janě, děkuji svému bratrovi, kvůli jehož tragické smrti jsem se k Janě dostala, děkuji všem těm, kdo mi zrcadlí, a děkují své duši a tedy sama sobě. Jsem šťastná tak, jak jsem ještě nikdy nebyla. A je to úžasné.  Dank